Vyborne, zase jsem si trochu rozsirila obzory, co se nasi historie tyce. Hedvice jsem drzela palce, at vse dopadne pokud mozno co nejlepe. Jen styl vypraveni byl pro mne hlavne zpocatku narocny, rekla bych az lehce abstraktni a musela jsem si na nej zvyknout. Presto na ctivosti neubral a pribeh me bavil.

O Janě Poncarové je všeobecně známo, že ve svých knihách představuje čtenářům silné ženské hrdinky. Vzpomeňte jen na její poslední počin, emotivní Deník Věrky Kohnové. Tehdy se mě příběh opravdu dotkl a nyní tomu tak bylo opět stejně. V hlavní roli se objevuje, tentokrát smyšlená, postava Hedviky. Během války působila v Londýně a v Africe a nyní se může vrátit zpět do Československa, kde ji čeká manžel. Ovšem léta od sebe je odcizila a Hedvice mezitím do života vstoupil jiný muž. Především si ale chce dát život do pořádku a to bude chtít nemálo změn. Hedvičina situace není jedinečná, mnoho lidí se ve druhé polovině čtyřicátých let ocitlo ve stejné situaci, ale pro čtenáře jaksi hodně vzdálená. Osobně jsem nebyla schopná k Hedvice „přilnout“, ale ani to mi nezkazilo zážitek ze čtení. Hedvičin příběh je protkán velkým množstvím politiky a tehdejšího společenského dění (přičemž ale dostatečně nahlédnete i do jejího soukromého života). Nebude to proto četba pro každého, chce to alespoň základní přehled v této oblasti naší historie, ale zrovna mě sedla téměř dokonale. Pravda, někdy už mi šla hlava kolem z velkého množství jmen, to byla ta nepatrná hluchá místa v textu. Jenže při čtení jsem měla dobrý pocit z toho, že se vlastně vzdělávám zábavným způsobem, že poznávám dobovou atmosféru, a toho si cením. Navíc autorka se opravdu hodně věnovala rešerším a v tom se odráží hodnota této knihy. Jednoduše mohu říct, že čas strávený nad knihou bych neměnila, z četby si odnáším myšlenku nedocenitelné ceny svobody a Janu Poncarovou můžu doporučit všem milovníkům hodnotných historických románů.